Idea počítacích strojů je stará hezkou řádku let. Asi vůbec první (mechanický) kalkulátor sestrojil roku 1822 Brit Charles Babbage. Během druhé světové války postavili Konrad Zuse v Německu a Howard Aiken v USA první elektromechanické (reléové) počítače řízené programem. Jejich skutečný věk však začíná až 16. února 1946, kdy v bývalé tělocvičně Moorovy univerzity v Pensylvánii (USA) představují matematik John von Neumann a inženýři John Eckert a John Mauchly první počítač elektronický. Jmenuje se ENIAC (Electronical Numerical Integrator and Calculator) a je to skutečně velká věc. Zabírá totiž plochu 140 metrů čtverečních a váží třicet tun. Jeho 18 000 elektronek potřebuje 150 kilowattů, načež musí být chlazeny větry dvou leteckých vrtulí. Zato ovšem ENIAC dokáže dvacetihodinový "reléový" výpočet balistických tabulek určených pro protiletadlová děla sfouknout za půl minuty! Ovšem pokud funguje, poněvadž elektronek je moc a nejsou dvakrát kvalitní, takže se obden jedna pokazí. Vůbec největším škůdcem tohoto počítacího brontosaura však jsou myšky, kterým moc chutná izolace spousty volně ložených kabelů. (Zdali byl do stavu operátorů přijat též nějaký kocour, literatura nepraví.) Teprve vynález tranzistorů (1947) a z nich pak integrovaných obvodů (1959) daly počítačům - krom nadlidského výkonu - lidské rozměry. Mikročip o výkonu ENIAC se dnes vejde na špičku nehtu.
1986: Rodí se kosmonautická legenda
19. února 1986 startuje z Bajkonuru zhruba dvacetitunový základní blok orbitální kosmické stanice Mir (po dokončení výstavby v roce 1996 bude komplex vážit 120 tun). Přes třináct let pak na ní téměř nepřetržitě pobývali lidé - celkem sto deset (42 Rusů, zbytek hlavně z USA). Po kolizi se zásobovací lodí Progress roku 1997 se však začaly na Miru množit technické problémy, které za dva roky vyústily v jeho opuštění. Několik týdnů po svých 15. narozeninách (mimo jiné trojnásobku plánované životnosti) bude komplex naveden do atmosféry, kde shoří, a zbytky mají spadnout do pustých oblastí jižního Pacifiku.
1926: Pomník z proudu
21. února 1926 v holandském Leidenu umírá Heike Kamerlingh-Onnes (narozen 1853). Roku 1908 se mu jako prvnímu podařilo zkapalnit helium (při minus 269 stupních Celsia). Avšak to nebyl cíl, nýbrž pouze prostředek ke studiu vlastností látek při velmi nízkých teplotách. Když pak někdy v roce 1911 Kamerlingh-Onnes měřil elektrickou vodivost rtuti, při oněch čtyřech stupních nad (absolutní) nulou neshledal odpor žádný! Neustále odstraňoval domnělý zkrat na aparatuře, ale odpor tím rtuti nevrátil. Tak byl vlastně donucen k epochálnímu objevu supravodivosti... Roku 1913 za něj dostal Nobelovu cenu. Tehdy také světu předvedl efektní důkaz: V supravodivém prstenci indukoval proud. Ten pak bez jakéhokoli "posilování" koloval léta, a jestli mu někdo mezitím prstenec neohřál, proudí si tam dodnes.
1901: První nova století
Ta noc z 21. na 22. února 1901 zprvu vypadala jako každá jiná. Amatérský astronom T. D. Anderson z Edinburghu dělal to, co obvykle - srovnával oblohu s hvězdnými atlasy. Hledal totiž nové proměnné hvězdy. Deset minut před třetí hodinou ranní se odklonil od dalekohledu, aby dal očím oddechnout prostým pohledem vzhůru. A vtom si všiml, že v souhvězdí Persea jedna hvězda přebývá! Anderson si hned uvědomuje, že objevil novu čili novorozenou hvězdu. Tahle dostala podle svého souhvězdí jméno Nova Persei. Pouhý den před svým objevem byla stěží viditelná i velkým teleskopem, zato den nato, kdy její jasnost procházela maximem, zářila několikrát silněji než Polárka (později astronomové vypočetli, že během dvou dnů zvýšila svoji jasnost asi stotisíckrát). V naší galaxii, čítající okolo 200 miliard hvězd, vybuchne ročně několik desítek nov. Okolo této však byl poprvé pozorován slabounký mlhavý prstýnek, který se postupně rozpínal. Šlo o světelnou vlnu uvolněnou v okamžiku vzplanutí a postupně osvětlující mezihvězdné prostředí. Přestože jím vlna procházela rychlostí 300 000 km/s, v obrovských vesmírných prostorách to přesto vypadalo, jako by skoro stála.
1986: Rodí se kosmonautická legenda
19. února 1986 startuje z Bajkonuru zhruba dvacetitunový základní blok orbitální kosmické stanice Mir (po dokončení výstavby v roce 1996 bude komplex vážit 120 tun). Přes třináct let pak na ní téměř nepřetržitě pobývali lidé - celkem sto deset (42 Rusů, zbytek hlavně z USA). Po kolizi se zásobovací lodí Progress roku 1997 se však začaly na Miru množit technické problémy, které za dva roky vyústily v jeho opuštění. Několik týdnů po svých 15. narozeninách (mimo jiné trojnásobku plánované životnosti) bude komplex naveden do atmosféry, kde shoří, a zbytky mají spadnout do pustých oblastí jižního Pacifiku.
1926: Pomník z proudu
21. února 1926 v holandském Leidenu umírá Heike Kamerlingh-Onnes (narozen 1853). Roku 1908 se mu jako prvnímu podařilo zkapalnit helium (při minus 269 stupních Celsia). Avšak to nebyl cíl, nýbrž pouze prostředek ke studiu vlastností látek při velmi nízkých teplotách. Když pak někdy v roce 1911 Kamerlingh-Onnes měřil elektrickou vodivost rtuti, při oněch čtyřech stupních nad (absolutní) nulou neshledal odpor žádný! Neustále odstraňoval domnělý zkrat na aparatuře, ale odpor tím rtuti nevrátil. Tak byl vlastně donucen k epochálnímu objevu supravodivosti... Roku 1913 za něj dostal Nobelovu cenu. Tehdy také světu předvedl efektní důkaz: V supravodivém prstenci indukoval proud. Ten pak bez jakéhokoli "posilování" koloval léta, a jestli mu někdo mezitím prstenec neohřál, proudí si tam dodnes.
1901: První nova století
Ta noc z 21. na 22. února 1901 zprvu vypadala jako každá jiná. Amatérský astronom T. D. Anderson z Edinburghu dělal to, co obvykle - srovnával oblohu s hvězdnými atlasy. Hledal totiž nové proměnné hvězdy. Deset minut před třetí hodinou ranní se odklonil od dalekohledu, aby dal očím oddechnout prostým pohledem vzhůru. A vtom si všiml, že v souhvězdí Persea jedna hvězda přebývá! Anderson si hned uvědomuje, že objevil novu čili novorozenou hvězdu. Tahle dostala podle svého souhvězdí jméno Nova Persei. Pouhý den před svým objevem byla stěží viditelná i velkým teleskopem, zato den nato, kdy její jasnost procházela maximem, zářila několikrát silněji než Polárka (později astronomové vypočetli, že během dvou dnů zvýšila svoji jasnost asi stotisíckrát). V naší galaxii, čítající okolo 200 miliard hvězd, vybuchne ročně několik desítek nov. Okolo této však byl poprvé pozorován slabounký mlhavý prstýnek, který se postupně rozpínal. Šlo o světelnou vlnu uvolněnou v okamžiku vzplanutí a postupně osvětlující mezihvězdné prostředí. Přestože jím vlna procházela rychlostí 300 000 km/s, v obrovských vesmírných prostorách to přesto vypadalo, jako by skoro stála.
