Dvacátého ledna 1896 na schůzi francouzské Akademie věd fyzik Henri Becquerel poprvé uslyšel o rentgenovém záření. Přitom se dozvěděl, že ony silně pronikavé paprsky vycházejí pouze z toho místa výbojové trubice, kam dopadají elektrony, a že toto místo svítí žlutozeleně. Okamžitě ho napadlo zkusit, zda by podobné záření nevydávala nějaká jiná látka stejné barvy, kdyby ji místo elektronovými paprsky ozařoval jen slunečními. Žlutozeleně světélkující látku našel - byla to jistá uranová sůl. Nasypal ji tedy na fotografickou desku světlotěsně zabalenou do černého papíru a položil na slunce. A vskutku - na desce se po vyvolání objevily tmavé skvrny! 24. února 1896 v Akademii referuje: "Našel jsem látku, která vydává pronikavé záření i bez vysokého napětí trubice!" Pak se zamračilo a sůl na zabalené desce odpočívala v šuplíku. Pedantický vědátor desku přesto vyvolal - a i teď našel stopy pronikavého záření! "Sloučenina září i bez osvětlení sluncem," hlásí 2. března. Udivený Becquerel se rozhoduje prozkoumat i další formy uranu. A tak se ještě během března kolegové dovídají, že podobně září i jiné sloučeniny uranu, ať pevné, nebo v roztoku, ale ze všeho nejvíc září čistý uran. Trvalo však ještě sedm týdnů, než příroda přesvědčila Becquerela natolik, aby 18. května 1896 konečně konstatoval: "Pronikavá zářivost je vlastností samotného uranu bez ohledu na jeho fyzikální či chemickou formu." Radioaktivita je na světě.
1826: Nerovný svět
"Součet vnitřních úhlů trojúhelníka je víc než 180 stupňů." To je jen jedno z neuvěřitelných tvrzení, kterými na své přednášce 23. února 1826 zaplavuje posluchače mladý profesor matematiky na kazaňské univerzitě Nikolaj Ivanovič Lobačevskij. Pravda, platí to jen na rovině zakřivené, ale pro většinu tehdejších matematiků to odporuje zdravému rozumu. Však si to od nich taky autor pěkně schytal; slušní kolegové mluvili o práci poskvrněné chybou, ostatní rovnou o karikatuře geometrie. V té době se našli jen dvě stejně potrhlé hlavy: Gauss a Bólyai. Všechny tři pak za osmadvacet roků přetrumfl Bernhard Riemann, který vymyslel rovinu s takzvanou zápornou křivostí, kde součet úhlů v trojúhelníku je menší než 180 stupňů! Nejlepší na tom je, že podle všeobecně přijímané Einsteinovy teorie relativity náš prostor skutečně zakřivený je - jen to v našich podmínkách a našimi smysly nepoznáme.
1826: První česká kometa
Zatímco ve středoruské Kazani matematici tráví Lobačevského šišatou geometrii, ve východočeské pevnosti Josefov setník Vilém von Biela tráví noci pod dalekohledem. 27. února 1826 pak tento náruživý amatérský astronom ze staročeského šlechtického rodu (jeho předek byl roku 1621 sťat na Staroměstském náměstí) objevil novou kometu. Nešlo o vlasatici ledajakou. Jednak byla vůbec první objevená z našeho území, jednak se tato Bielova kometa po několika rychlých návratech ke Slunci ztratila a místo ní se na její dráze objevil meteorický roj. Ani ten dlouho nevydržel a zanikl koncem 19. století. Ještě předtím však na něm hvězdáři poprvé prokázali, že matkami meteorických rojů jsou rozpadlé komety. Biela mezitím 18. února 1856 zemřel.
1826: Nerovný svět
"Součet vnitřních úhlů trojúhelníka je víc než 180 stupňů." To je jen jedno z neuvěřitelných tvrzení, kterými na své přednášce 23. února 1826 zaplavuje posluchače mladý profesor matematiky na kazaňské univerzitě Nikolaj Ivanovič Lobačevskij. Pravda, platí to jen na rovině zakřivené, ale pro většinu tehdejších matematiků to odporuje zdravému rozumu. Však si to od nich taky autor pěkně schytal; slušní kolegové mluvili o práci poskvrněné chybou, ostatní rovnou o karikatuře geometrie. V té době se našli jen dvě stejně potrhlé hlavy: Gauss a Bólyai. Všechny tři pak za osmadvacet roků přetrumfl Bernhard Riemann, který vymyslel rovinu s takzvanou zápornou křivostí, kde součet úhlů v trojúhelníku je menší než 180 stupňů! Nejlepší na tom je, že podle všeobecně přijímané Einsteinovy teorie relativity náš prostor skutečně zakřivený je - jen to v našich podmínkách a našimi smysly nepoznáme.
1826: První česká kometa
Zatímco ve středoruské Kazani matematici tráví Lobačevského šišatou geometrii, ve východočeské pevnosti Josefov setník Vilém von Biela tráví noci pod dalekohledem. 27. února 1826 pak tento náruživý amatérský astronom ze staročeského šlechtického rodu (jeho předek byl roku 1621 sťat na Staroměstském náměstí) objevil novou kometu. Nešlo o vlasatici ledajakou. Jednak byla vůbec první objevená z našeho území, jednak se tato Bielova kometa po několika rychlých návratech ke Slunci ztratila a místo ní se na její dráze objevil meteorický roj. Ani ten dlouho nevydržel a zanikl koncem 19. století. Ještě předtím však na něm hvězdáři poprvé prokázali, že matkami meteorických rojů jsou rozpadlé komety. Biela mezitím 18. února 1856 zemřel.
