1806: Pekelné uhlí z nebe

Pátého března 1806 u francouzského města Alois spadl z nebe divný, poněvadž šedý a drobivý kámen. Když si ho vzal do parády nejlepší chemický analytik té doby, Jöns Berzelius ve Stockholmu, ani nechtěl věřit, že jde o předmět mimozemského původu. Chybělo v něm totiž charakteristické niklové železo. Zato se rozpouštěl ve vodě a přitom, s prominutím, smrděl, jako by pocházel z pekla a ne z nebe. Aby ne, když obsahoval síru! A nejen tu, taky vodu a značné množství uhlíku ve formě připomínající uhlí. Když podobný kámen spadl za pár let i v Itálii, dosud nedůvěřiví klasifikátoři vytvořili vedle již hotových šuplíků pro kovové a kamenné meteority i jeden zbrusu nový pro uhelné. Ten se ovšem - na rozdíl od zbylých dvou - plnil dost pomalu, poněvadž uhlíkaté meteority jen výjimečně vydrží průlet atmosférou. A pokud přece neshoří, stačí, aby na ně párkrát zapršelo, a rozpadnou se ve vyloužený prach. Takže do dneška je jich známo jen asi dvacet. I ty však vědcům stačily říct hodně zajímavého. Jejich "organický" uhlík především otevřel možnost, že by mimo naši planetu mohl existovat život, ba dokonce, že i život na Zemi mohl být kdysi přivát z vesmíru. Jakkoli se uhlíkatých meteoritů na Zemi našlo tak málo, materiálu obsahujícího uhlík je v jejím kosmickém okolí překvapivě hodně. Tvoří totiž část hmoty planetek v naší sluneční soustavě.

1841: Polovičatost je věčná

"Proti stavbě dalších pecí rozhodně protestujeme. Pece budou v provozu nepřetržitě celý rok, ve dne i v noci; sousedé i domácí zvířata budou parou, uhlím a zápachem síry tak obtěžováni, že nebude možné vydržet. A tento neřád se bude šířit po celém Rajhradu. Pece jsou sotva tři sáhy od silnice a podle zkušeností z právě uplynulé zimy mohou po ní lidé i dobytek procházet jen s velkými obtížemi. Od uhelného mouru jsou potom celí černí! Koně se bojí kouřem z pecí po silnici vůbec projíždět a formani je musí vodit za udidla Kdyby se postavily další pece, nedalo by se to už vůbec vydržet!" Tolik z protestu místních, datovaného 3. března 1841. A výsledek? Onech šest dalších koksárenských pecí v Rajhradu na Břeclavsku nakonec postaveno bylo - ale se čtyřapůlmetrovou zdí okolo, "aby kouř i zápach vyváděla vzhůru".

1921: Zelená autům

Už za vrcholícího Rakouska patřily Čechy mezi devět zemí světa, které vyráběly automobily. Za války však byla skoro všechna auta "mobilizována" a po válce zůstala mimo republiku. A ta, co se vyrobila, přednostně potřebovala armáda, neboť likvidovala Slovenskou republiku rad. Teprve počátkem roku 1921 byl v Československu uvolněn prodej benzinu a 4. března 1921 konečně i zrušen vládní zákaz soukromých automobilů. Jen za prvních pět roků této liberalizace vzrostl počet automobilů u nás víc než šestkrát.

1951: česká srdce pod nožem

Během druhé světové války chirurg Jan Bedrna párkrát nouzově sešíval postřelená srdce. Zaujalo ho to tak, že při Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové po válce založil kardiochirurgické středisko. Tam pak 7. března 1951 provedl první úspěšnou operaci srdce v Československu (šlo o rozšíření zúžené plícnice). Zrodila se česká kardiochirurgie. Profesora Bedrnu pak stihl osud ševcovy ženy či kovářovy kobyly - v roce 1956 zemřel na selhání srdce. Bylo mu devětapadesát.