Silnice vedoucí do Mostu. Tudy se koncem srpna 1968 valila vojenská technika spřátelených armád. Dělo se toho tenkrát hodně. Z našeho soudruha učitele byl pan profesor, protože než ho vylili k nám na základku, vyučoval v Praze na univerzitě. Časopis Pionýr se začal jmenovat Větrník a Karlíkův otec se naštval na „Rusáky“ tak moc, že odhlásil Svět sovětů. A pak do naší třídy přišel pan Dušín, co jezdil na dole Ležáky s fungl novou skříňovou avií, že zakládá skautský oddíl.
To se mi líbilo. Do pionýra mě nikdy nevzali a tady se mě nikdo na prospěch a známku z chování neptal. Vyfasoval jsem takové khaki montérky a červený baret, ve kterém jsem vypadal jako debil. Tak jsem ho hned zkraje ztratil. Netrvalo dlouho a pan Dušín nás naskládal do avie a my vyjeli tábořit, jak se na správné skauty sluší. Na louce obklopené lesem jsme postavili stany, vykopali latrínu a nasbírali dřevo na táborák.
Pan Dušín nám opakovaně vštěpoval heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ A tak když tlouštík Ivo za nás za všechny sežral do jedné námi nasbírané borůvky, co měly být na palačinky, dali jsme mu teda všichni svorně do huby. Sice se snažil zapírat, ale tak fialová huba se fakt nevidí.
Také jsme hráli různé hry. Při jedné z nich propadnul Alfréd tím kulatým otvorem v kadibudce. Protože už dost smrděl, tak mu nikdo z nás nechtěl podat ruku a pan Dušín prohlásil, že si kvůli tomu volovi nenechá za..at novej provaz. Tak jsme tu budku nakonec povalili.
Došlo i na dobré skutky. Například jsme zachránili hajnému manželství, když jsme mu neřekli, že pokaždé jak odjede na polesí, zahýbá mu stará s některým z lesních dělníků. Taky jsme vrátili před hospodu to kolo. Stejně už bylo píchlý. Škoda, že tam nebyly žádný holky. K čemu jsou ty hrdinské činy a dobré skutky, když to žádná z nich neocení aspoň pusou. Ale tohle skautské období trvalo jen pár měsíců. Než jsme se nadáli, byl z pana profesora zase soudruh učitel, z Větrníku Pionýr a pan Dušín neřídil ani tu avii, natož skautský oddíl.
Srovnávací snímek najdete zde.
