Součástí netradičního shrnutí našeho poznávacího seriálu je i malá soutěž. Pokud projdete 10 fotografií s komentářem Vlasty Beneše, dostanete se až k záběru, který v letošním výběru fotografií nebyl a už ani nebude.
Nás ale zajímá, jestli někdo pozná, odkud by fotografie mohla být. Tři nejrychlejší odměníme malým dárkem. Své tipy posílejte na adresu hotline@idnes.cz.
V příštím roce budeme ve zveřejňování historických fotografií pokračovat, byť v mírně pozměněné podobě.
Most. Ženy na snímku jdou právě z obchodu, kterému místní neřekli jinak než stáčírna. A to i později, když tam visela cedule „Lahvové nápoje“. To jsou ta vrata zcela vlevo. Jednou přišel otec domů nečekaně už za světla a sebral mi šněrovací míč, co když s ním dáte hlavičku, máte to vázání obtisknuté na čele ještě druhý den.
Potom mi nakázal, abych vzal kárku a do ní naložil všechny prázdné láhve od piva a jel je odevzdat do stáčírny. Utržené peníze mu pak mám odnést do hospody, kde na ně bude čekat. Kárka byla plná až po okraj. Naštěstí byla velká a měla sajtny. Když jsem ale přijel před krámek, měli zrovna přejímku zboží. Naštěstí se jedna hodná paní, co tam koukala z okna v přízemí nabídla, že u ní můžu kárku nechat a že lahve za mě odevzdá a já si jen přijdu pro peníze.
Nabídku jsem s potěšením přijal a radostně odběhl vedle do parku, sledovat pohyb nožek a rašících ňader dívek skákajících panáka. Když jsem se asi za hodinu u té paní zastavil pro peníze, dávala mi tři koruny a říkala, že všechny láhve byly popraskané a odmítli jí je vzít. A že ty tři koruny mi dává ze svého. Bylo mi té obětavé paní líto a ani ty tři koruny jsem si od ní nevzal. Vždyť ta nebohá žena si ani nepamatovala, že jsem u ní nechal i kárku s pumpičkou. Tak na tom byla špatně. Když jsem to pak doma celé vyprávěl matce, řekla, že jsem blbej, jak daleko vidím.
Druhý den ráno jsem ji pak slyšel, jak říká sestře, že otec nechal v hospodě sekeru. Možná to tak bylo lepší. Ještě by s ní mohl sobě, nebo někomu dalšímu v opilosti ublížit.
Srovnávací snímek najdete zde.
Třetí náměstí v Mostě. V tom domě vlevo bývala hudební škola. Jednou mě matka odchytila po návratu ze školy a povídá: „Nikam nechoď, za chvíli k nám přijde pan Zářný odnaproti. No ten, co učí na tý hudební škole na ty nástroje. Pomůže nám na půdě pro tebe nějaký vybrat z těch, co tam zbyly po našich.“
Pan Zářný sice dorazil, ale z nástrojů nijak nadšený nebyl. Na flašinet prý nevyučuje, poněvadž klikou prý může točit kdejaký blbec a ta trumpeta, co se s ní kdysi troubila půlnoc, se také k výuce nehodila. U harmoniky, kterou u nás zapomněl pan Kozelka, protože umřel, stačily měch prožrat myši a futrál od houslí byl prázdný. Ty totiž stihnul propít otec, doufaje, že se na to nepřijde.
„Nic si z toho nedělejte, mladá paní, pošlete kluka zítra za mnou, já proklepnu, na co má talent a nějaký levnější nástroj z druhé ruky už mu seženeme,“ konejšil matku pan Zářný. Druhý den mě matka oblékla do svátečního a vyslala tvořit hudební dějiny. V hudebce jsem pobyl asi hodinu, a když jsem přišel domů, byl tam už pan učitel a vzrušeně diskutoval s matkou. Pravda, cestou jsem se zapovídal s Věruškou. Vyprávěl jsem jí, na jaké nástroje jsem hrál a ona mi ukázala nové punčocháče.
Z toho, co jsem doma zaslechl, jsem vycítil, že pan Zářný matku asi moc nepotěšil. Pořád opakoval, že má jenom jedny nervy a že jsem jim tam rozbil bystu Smetany. To byla asi ta hlava, do níž jsem vrazil loktem při pokusu o tah smyčcem. Protože u té druhé, co jsem shodil na chodbě, když jsem se tam klouzal v ponožkách, mě nikdo neviděl. Také říkal, že co se týče hudebního sluchu, byl by na tom lépe dělostřelecký kůň, co přežil devět měsíců kanonády u Verdunu.
Nakonec jí se slzami v očích ukázal prsty, které jsem mu omylem přicvakl víkem od piána, se slovy, že ty ruce ho živí a že teď může hrát maximálně na hřeben. Když se ho matka při odchodu nesměle zeptala, co tedy se mnou, odpověděl: „Víte co, pani, sundejte klukovi z půdy ten flašinet, kupte mu dřevěnou nohu a on už se nějak protluče.“
Srovnávací snímek najdete zde.
Jakpak bych to nepoznal. Most - Vtelno. Kopec v pozadí je Zlatník. V tom vysokém domě jsme také nějaký čas bydleli. Z toho horního okna vpravo jednoho krásného letního dne vykoukla matka a uviděla mého kamaráda Deža, jak se za hlasitého povyku svých početných sourozenců prohání na mém kole značky Pionýr.
Udeřila na mě, a když jsem přiznal, že jsem kolo vyměnil za pět fotek s Vinnetouem, dostal jsem facku, že by se za ni nemusel stydět ani sám Old Shatterhand. Chňapla fotky a vyběhla z domu tak rychle, že by to trvalo déle i volným pádem. Marně se můj rudý bratr snažil na bujném oři uniknout rozzuřené squaw, v jejíchž rukách se i vařečka, se kterou před chvílí míchala guláš, jevila jako smrtící zbraň.
Dostal zpět své fotky, já kolo a znovu po hubě. Pravda, obchody mi ani v budoucnu moc nešly.
Srovnávací snímek najdete zde.
Čtenáři v diskusi tipovali nejmenované moravské město. Vlasta Beneš se ale nedál zmást.
Ty moravské vrchy mi tam moc nesedí. Nejspíš to bude chyták. Já si tipnu Meziboří (německy Schönbach). Městečko v Krušných horách, kousek nad Litvínovem. Okres Most, samozřejmě. Tam mělo naše učiliště školu. To je ta dominantní budova vpravo. Taky tam byl internát, ale protože tam nebyly žádný holky, jezdil jsem domů.
Bylo to ve druháku, když nám třídní 30. dubna oznámila, že máme druhý den ráno naklusat před školu a pak že půjdeme lesem dolů do Litvínova na náměstí na oslavy 1. máje. Protože, jak dodala, ti soudruzi na té tribuně potřebují cítit tu podporu zdola. Jako že za nima ta dělnická třída stojí. Mě ovšem naštvala úplně nejvíc, protože mi řekla, že ponesu transparent, kde bylo něco jako: „Úkoly zadané nám 14. sjezdem strany minimálně překročíme“.
Když jsem namítnul, že by si tu čest neměl nechat ujít některý ze svazáků, tak mi řekla, že ať koukám držet klapačku a že tak aspoň nezdrhnu jako vloni. Byl jsem rozhodnutej nejít i za cenu prů..ru. Jenže... Když mě příští hodinu poslal učitel na elektro do sborovny pro nějakej motor v řezu, tak když jsem tam vlez, nikdo tam nebyl a vedle z kuchyňky slyším naší třídní: „Jarmilo, už mě to fakt s.... Doma mi stojí práce a my zas budem blbnout půl dne někde na náměstí. Ať už s tím dou do pr..le. Debilové.“
Když jsem zakašlal, málem upadla. „Jdu tady pro ten motor. A nic jsem neslyšel.“ Ona na to: „Ten transparent ponese někdo ze svazáků, jestli ti to nevadí.“ Nevadilo, fakt ne. Nesl ho Kája, co si ho učitel na „Stroje a zařízení“ oblíbil natolik, že mu pokaždý říkal, že je to hlava otevřená krumpáčem. Kája vypadal spokojeně a snad tomu nápisu i věřil. A já se tak mohl na náměstí v klidu vypařit jako posledně.
A protože je máj i měsícem lásky (snímek byl publikován v květnu, pozn. red.), hodí se malá ukázka od mostecké básnické legendy Fráni Trámka z jeho sbírky „Měsíc pod dekou“.
Díval se mi do očí a říkal slova vzletná, když zašeptla jsem, vem si mě, tak řek mi, že sem běhna.
Onehdá jsem ve výtahu její vůni nasák, když jsem ji plác po pr..li, řekla, že jsem prasák.
Srovnávací snímek najdete zde.
Tak toto je opravdu vzácný snímek pořízený na břehu řeky Bíliny. Odhaduji to tak na rok 1905, protože na kopci za řekou vidíme ne zcela dostavěný hrad Hněvín. Samozřejmě že to krásné město, ze kterého nevidíme tentokrát ani kousek, je Most.
Ovšem mnohem zajímavější než samotné město jsou tentokrát postavy zachycené na této unikátní fotografii. Začněme těmi čtyřmi pány zcela vlevo, dle oblečení patřícími k vyšší střední třídě. Ti zcela evidentně čekají na takzvaný „koňský přívoz“, který je dopraví na druhý břeh. Převozníka s koňmi vidíme v pozadí. Důkazem, že si tento způsob přepravy mohli dovolit jen ti movitější, je matka samoživitelka, která se svými třemi dětmi zdolává řeku pěšky. To je ta postava a tři hlavy uprostřed řeky.
A teď k tomu nejpodstatnějšímu. Ta půvabná dáma je totiž jedna z mořských panen, které se do této oblasti připlouvaly z Hamburku po Labi každé léto třít. Že prožívá plodné dny, je patrno z jejího spokojeného výrazu. Usmívá se i přes to, že je právě ošetřována místním lékařem, když si zřejmě v mělké vodě poranila ploutev. Ten usmívající se pán v plavkách je s největší pravděpodobností její zachránce.
Že byl o páření se s mořskými pannami mezi obyvateli Mostecka mimořádný zájem, dokazuje sehnutý muž v podvlíkačkách, stejně jako muž stojící před ním, chystající se rovněž svléknout kalhoty. Důkazem, že v tomto případě poptávka několikanásobně převyšovala nabídku, je muž otočený zády a tahající ze zadní kapsy šrajtofli. Kdo byl nakonec tím šťastným, se již s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme. S jistotou lze vyloučit kromě malé dívenky snad ještě chlapce okusujícího si nehty.
Srovnávací snímek najdete zde.
Na snímku vidíme stavbu unikátního mostu přes řeku Bílinu. Samozřejmě v Mostě. Jeho část vidíme v pozadí. Snímek pochází z doby, kdy byla ještě řeka ve svém korytu a nebyla znečištěna. Ženy v ní praly prádlo a myly své více či méně špinavé potomky.
Moje generace zažila již jen černou páchnoucí stoku, do které byl vypouštěn veškerý odpad především z Chemických závodů v Záluží. Zlidovělá píseň „Okolo Mostu voděnka teče, kdo si k ní přičuchne, chytaj ho křeče“ vedla po dlouhé týdny okresní hitparádu.
Ale na singlu stačilo vyjít jen několik set prvních výlisků, načež byla na podnět shora další výroba zastavena. Některé pasáže textu údajně vrhaly špatné světlo na práci stranického vedení, a to nejen na okrese. Z dlouhohrající desky byla skladba vypuštěna úplně a nahrazena méně závadnou „Líbíš se mi bez botek, podprsenky, kalhotek“, s textem mapujícím prostředí tehdejších svazáckých brigád.
Pamatuji několik případů, kdy koryto řeky nebylo schopno pojmout zvýšené množství protékající tekutiny a tato se rozlila v níže položených částech města. O tom, zda byly tyto lokální záplavy způsobeny zvýšeným množstvím vypouštěného odpadu či vlivem atmosferických srážek, se vedly pokaždé vášnivé debaty.
V době, ve které je řeka zachycena na fotografii, se dařilo mimořádně i lodní dopravě. Jenomže v důsledku povrchové těžby uhlí došlo nejen k odklonění původního toku řeky, ale některé její úseky bylo nutno vést potrubím, což citelně omezilo její splavnost. Proplouvat tak mohla už jen užší plavidla s nízkým ponorem. Tedy kanoe a kajaky. Majitelé pramic tak měli smůlu. Když se ale v potrubí jednomu z kajakářů vzpříčilo pádlo při pokusu o eskymácký obrat a on i několik dalších muselo čekat uvnitř dlouhé hodiny, než byla řeka vypnuta, byl nakonec i těmto plavidlům průjezd potrubím zakázán.
Srovnávací snímek najdete zde.
Silnice vedoucí do Mostu. Tudy se koncem srpna 1968 valila vojenská technika spřátelených armád. Dělo se toho tenkrát hodně. Z našeho soudruha učitele byl pan profesor, protože než ho vylili k nám na základku, vyučoval v Praze na univerzitě. Časopis Pionýr se začal jmenovat Větrník a Karlíkův otec se naštval na „Rusáky“ tak moc, že odhlásil Svět sovětů. A pak do naší třídy přišel pan Dušín, co jezdil na dole Ležáky s fungl novou skříňovou avií, že zakládá skautský oddíl.
To se mi líbilo. Do pionýra mě nikdy nevzali a tady se mě nikdo na prospěch a známku z chování neptal. Vyfasoval jsem takové khaki montérky a červený baret, ve kterém jsem vypadal jako debil. Tak jsem ho hned zkraje ztratil. Netrvalo dlouho a pan Dušín nás naskládal do avie a my vyjeli tábořit, jak se na správné skauty sluší. Na louce obklopené lesem jsme postavili stany, vykopali latrínu a nasbírali dřevo na táborák.
Pan Dušín nám opakovaně vštěpoval heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ A tak když tlouštík Ivo za nás za všechny sežral do jedné námi nasbírané borůvky, co měly být na palačinky, dali jsme mu teda všichni svorně do huby. Sice se snažil zapírat, ale tak fialová huba se fakt nevidí.
Také jsme hráli různé hry. Při jedné z nich propadnul Alfréd tím kulatým otvorem v kadibudce. Protože už dost smrděl, tak mu nikdo z nás nechtěl podat ruku a pan Dušín prohlásil, že si kvůli tomu volovi nenechá za..at novej provaz. Tak jsme tu budku nakonec povalili.
Došlo i na dobré skutky. Například jsme zachránili hajnému manželství, když jsme mu neřekli, že pokaždé jak odjede na polesí, zahýbá mu stará s některým z lesních dělníků. Taky jsme vrátili před hospodu to kolo. Stejně už bylo píchlý. Škoda, že tam nebyly žádný holky. K čemu jsou ty hrdinské činy a dobré skutky, když to žádná z nich neocení aspoň pusou. Ale tohle skautské období trvalo jen pár měsíců. Než jsme se nadáli, byl z pana profesora zase soudruh učitel, z Větrníku Pionýr a pan Dušín neřídil ani tu avii, natož skautský oddíl.
Srovnávací snímek najdete zde.
Ta budova s komínem v pozadí je starý mostecký pivovar. Ovšem mnohem zajímavější je tentokrát dění zachycené na snímku. Ten patrně pochází z policejních spisů. Je na něm totiž zachycena rekonstrukce několika trestných činů. Ty se udály v těchto místech 18. září 1898 v podvečerních hodinách a poměrně podrobně o nich referoval mostecký Brüxer Zeitung ve dnech následujících.
Nejprve k osobám na snímku. Ten muž vpravo, co vypadá jako kluk, je komisař Klein a muž s lejstry je jeho asistent, inspektor Hoch. Tito dva vedli vyšetřování. Obžalovaní jsou ti tři zbývající vlevo. Případ byl tehdy komplikovaný tím, že všichni obžalovaní byli zároveň i poškozenými.
Muž s kufříkem v ruce byl jakýsi Ferda Klátil. Obchodní zástupce firmy Dryják, která se zabývala výrobou a distribucí pančovaného alkoholu. Muž s hůlkou se jmenoval Eman Proskoč a pracoval u cirkusu Berkousek jako reklamní poutač. Jediná žena na snímku Běta Ouzká se živila jako zásobovačka nevěstince „U Měsíčků“. Tolik k postavám a nyní stručně k případu.
Eman s Ferdou se potkali v mostecké nádražní restauraci, kde následně spolu konzumovali ve větší míře alkoholické nápoje. Jimi posilněni pak potkali v místech zachycených na snímku Bětu, vracející se z nákupu s plnou nůší a rozhodli se jí zmocnit. Ferda šel jako první a zatímco na nebohé Bětě vykonával akt, Emanovi došlo, že ho vlastně Běta vůbec nezajímá. O to víc ho však vzrušoval Ferdův zadek, a rozhodl se proto využít situace.
Ferda byl tímto nečekaným atakem natolik překvapen, že se přestal věnovat Bětě právě ve chvíli, kdy se jí to začínalo líbit. Rozezlená a neukojená Běta tedy následně udeřila Emana jednou z lahví, čímž mu přivodila ztrátu vědomí a těžký otřes mozku. Komisař Klein uzavřel případ takto. Ferda - obviněn ze znásilnění, polehčující okolností bylo, že byl sám znásilněn. Eman - obviněn ze znásilnění, na druhou stranu utrpěl těžkou újmu na zdraví. Běta - způsobila těžké ublížení na zdraví, byla však znásilněna. Soud všem vyměřil podmíněné tresty.
Srovnávací snímek najdete zde.
Bečov u Mostu. Odtud pocházel můj kamarád Míra. Basák, se kterým jsme založili rockovou kapelu Padající trakaře, protože jsme chtěli snáz balit holky. Míra mi uměl naladit i kytaru, protože hrál jako malej na tahací harmoniku. Na bicí s náma tehdy hrál Bob z Bylan, který už měl zkušenosti z tamní kapely Led Sezelím. Ovšem založit za totáče kapelu byla jedna věc a mít možnost hrát alespoň na vesnických tancovačkách věc druhá. Aby nám to povolili, museli jsme absolvovat tzv. přehrávky.
Ty naše se tenkrát konaly v mosteckém Neprakta klubu. Bylo tam ten den asi pět dalších kapel. Těch soudruhů a soudružek v té komisi asi taky tolik. Šli jsme hned jako první. Měli jsme zahrát pět skladeb s převahou českých textů. S tím jsem neměl problém, skládat mi šlo celkem dobře.
Začali jsme středně rychlou „Tys jí včera brachu, měl zase jak z praku“, jejíž refrén „Čtyři páry bílejch telat, mně se dneska nechce dělat, na práci se vys..u, radši se tu vožeru“, jsem opsal na záchodě v nádražní restauraci v Chomutově.
Vypadalo to nadějně, členové komise zůstali civět s otevřenými ústy. Než je stačili zavřít, dali jsme song „Vášnivá soudružka“. Bohužel se jednomu z členů komise patrně nezdálo něco na jejím refrénu znějícím „Pod portrétem Husáka, sahala mi na pt..a“ a vytrhl napájení aparatury ze zdi i se zásuvkami, čímž způsobil zkrat, který dost možná shodil hlavní jistič až v hydroelektrárně v Kujbyševě.
Pak na nás začal řvát, že ať koukáme okamžitě vypadnout, nebo nás všechny pozavíraj. Na skladby „Přijel jsi k nám drahou, chtěls mě vidět nahou“, „Měl jsem ji jednou, za švédskou bednou“ se tak už nedostalo, stejně jako na feministicky laděnou „Nebudu ti prát, když ti nechce stát“.
Po kapele Padající trakaře tak nakonec zůstalo jedno jediné album, které jsme natočili u Míry v pokoji na magnetofon B-100. Až po letech jsem pochopil, že svět ještě nebyl na nástup punku připraven a že kapely jako Sex Pistols, které se jím nakonec proslavily, byly vlastně jen takový náš revival.
Srovnávací snímek najdete zde.
To budou Pařidla. Malá obec kousek za Mostem. Jezdívali jsme kolem nich na kolech na Zatopenou. Koupat se. Hlavně o prázdninách. A ty se opět blížily. Jenže tentokrát...
„Přihlásila jsem tě na pionýrský tábor, jedeš prvním turnusem,“ oznámila mi suše matka po příchodu z práce. „Ale já tam nechci, budu tady s klukama. Z nich nikdo nikam nejede. Ani od Tokárů a těch je nejmíň deset,“ snažil jsem se bojovat. Marně.
„Pojedeš a basta, nebudeš se tu zase flákat po ulicích celý dva měsíce. Co z tebe vyroste? Dopadneš jako tvůj fotr,“ ukončila vcelku předvídatelně hovor matka. Přitom neměla důvod vidět mou budoucnost tak černě. Ve škole jsem proplouval v pohodě s trojkama a ani z chování jsem nikdy horší známku neměl. Když jsme s klukama kouřili, tak jsem nešlukoval a pivo jsem upíjel jenom ze džbánku, abych ho cestou nevyšplíchal. A to čtvrté, to jsem dopíjel v hospodě jenom proto, že už se celé do toho džbánku nevešlo.
Ale co naplat. Matka mi sbalila papundeklový kufr a strčila nás oba do autobusu. Nikoho jsem tam neznal. Naštěstí jsem v tom nebyl sám. S Tondou, co jsme spolu bydleli ve stanu, jsme si docela rozuměli. Bavili jsme se o knížkách od Karla Maye a taky o holkách, jak nějakou pozveme do stanu. Když k nám ale přišly dvě z oddílu Veverek, zrovna držely bobříka mlčení, takže jsme si moc nepokecali.
Pak tam byl Ivo. U rybníka chytal žáby a brčkem je nafukoval. Bavilo ho je sledovat, jak se marně pokouší potopit. Brčko si vždy pečlivě ukládal, aby věděl, jaký konec měl v puse. A tak když odešel chytat další žábu, brčko jsme mu s Tondou otočili. Nás pro změnu bavilo sledovat, jak si dává do pusy ten konec, co ho před tím měla žába v zadku.
Taky tam byl Bořek, co dělal vedoucího u oddílu Skunků. Jednou, když se trošku opil, tak si asi spletl stan a cpal se mi do spacáku. Šťouchal mě do břicha nějakým klackem, nebo co a při tom mi pošeptal do ucha, že už všichni spí a můžeme jít na to. Když jsem se zeptal, na co s ním mám jít, vystřelil ze stanu, ani ho nezapnul.
Srovnávací snímek najdete zde.
Mnoho čtenářů si v diskusi k cyklu 100 pohledů na Česko „stěžovalo“, že zveřejňujeme snímky, které lze snadno poznat. Případně, že k nim dodáváme příliš návodné nápovědy.
K záběru, který jsme nakonec do souboru pro rok 2016 nezařadili, proto neposkytneme žádnou nápovědu. Mimochodem - do cyklu jsme snímek nevybrali i kvůli tomu, že vlastně sami dobře nevíme, odkud přesně je. Známe název městečka, ulici ne. A je tak možné, že dům na snímku už ani neexistuje.
Přesto to zkuste a napište nám na e-mail hotline@idnes.cz, odkud podle vás historická fotografie je. Stačí napsat jmeno města. Třem nejrychlejším, kteří to uhodnou správně, pošleme malou odměnu.
Všechny snímky ze seriálu najdete na této speciální stránce.
